Už pár roků mám tu čest  vidět, jak naši zlaťáčci rozdávají radost, naději, úsměv, uzdravení a pohlazení lidem, kteří to potřebují.... V určitém slova smyslu jsme to my všichni, v tom trošku konkrétnějším to jsou lidé určitým způsobem handicapovaní.... ať to jsou děti s kombinovanými vadami, senioři s demencí, dospělí s mentálním postižením...
Všem takovýmto lidem přinášejí naši hafani naději.... A všechno to může jít i dál.... Hafani totiž nemají pracovní dobu.... a tak rozdávají vlastně všude a každému, kdo přijímá....
Zažila jsem za ty roky neskutečně nádherných příběhů.... a ráda se o ně dělím... Ráda vyprávím třeba o neznámé staré paní, která se mě na zastávce MHD zeptala, zda může našeho Barnyho pohladit....udělala to... a pak se rozplakala.... Na můj udivený a možná trošku polekaný výraz mi pak vyprávěla, jak nás už týdny pozoruje... Že jí kdysi pes velmi ošklivě pokousal sestru a ona u toho byla. Že se psů velmi bojí a roky na žádného nesáhla. Ale že ten náš.... Uzdravení v praxi. Bez mého přičinění.... Něco, co se událo mezi Barnym a srdcem oné ženy....
Tak, jak se ráda sdílím o tom, co hafani dokáží, řada lidí se poprvé setkává s nádhernou realitou canisterapie.
Některé z nich moje povídání a hlavně setkání s Barnym, Daggi, Samem a Tengou natolik osloví, že se v jejich srdci něco nádherného narodí.... Třeba myšlenka projektu "TLAPKY NADĚJE".... 
Tomuto projektu patří tyhle stránky...